Drogy a závislosti, léčení ze drog

Není závislost jako závislost

Kolik že je mi let? Bude mi třicet a mám dvě děti, které se budou muset naučit tomuto nebezpečí čelit, tím spíš, že jsem je sama zárodku této věci vystavila: po celá ta dvě těhotenství děti braly drogy z mého těla. Byla jsem narkomankou. Víc než pět let.

Začala jsem brát, protože jsem si myslela, že uniknu zodpovědnosti, že uniknu životu, že uniknu nepříjemnostem a že nikdy nebudu žít ve stereotypu. Neznala jsem úskočnost drog a já jsem pouze chtěla žít v pohádkách... Scenérie se ale poznenáhlu měnila - někdo za mnou přesouval kulisy, ale ven jsem z toho dějství nemohla... Byl to ten nejhorší horor namísto slibované pohádky. Někdo vyměnil lístky? Ne, takový je obvyklý děj života zotročeného drogami. A takjsem jen byla nucena pozorovat, co všechno do tohoto života, který mi už přestal patřit, přichází. Všechno patřilo drogám. Manžel - narkoman. Podlehl zhoubnému vlivu pervitinu dříve než já a najednou jsem si musela chránit holý život. Zničený domov a roční dcera u tchýně. Odebrána rodičovská práva. Neustále na útěku před člověkem, který byl donedávna mým mužem, ale najednou se proměnil v šílence - psychopata, kterému bylo jedno, jakým způsobem mě zničí. Sahal po všech dostupných prostředcích - lhaním mě shazoval před ostatními a fyzickým způsobem mě taktéž stejně účinně likvidoval. Nakonec jsem viděla za každým rohem svého muže s nožem a nedokázala jsem se pohybovat po volném prostranství. Abych tomu zabránila a tuto hrůzu setřásla, začala jsem jezdit po celé zemi - po městech, kde být nemohl, s padělanými lékařskými předpisy. Bylo to komické. V Těšíně a v Havířově jsem utíkala před člověkem, kterého jsem již za manžela nepovažovala, a po zbytku území České i Slovenské (tehdy jedné) republiky jsem utíkala před policií. S tím rozdílem, že policajti mě netloukli ani mi nenadávali, bylo to tedy pro mě lepší... Na mužovo udání jsem si navíc již dceru nemohla vzít: řekl, že beru drogy. Musela jsem si rychle život zařídit jinak - nemohla jsem si dovolit nad touto věcí přemýšlet, příliš to bolelo... Věděla jsem ale, že on dokáže lhát tak, že mu každý uvěří... já jsem koktala a propukala bez varování v hysterický pláč... šance, že by mi dceru vrátili, byla mizivá. Nechala jsem mu i svůj byt... po několika extempore jsem tam beze strachu nedokázala být.

Mezitím po dlouholetém přátelství a po půlroce mé samoty se vytvořil vztah mezi dalším člověkem a mnou. Myslím, že to byl jediný skutečný vztah z celé té doby, přestože jsme byli oba narkomany. Společně jsme pak utíkali před nesčetnými "demoličními četami" mého muže, a to po více než dva roky, co jsme pak spolu žili. Společně jsme však také utíkali před zodpovědností a před realitou. PohybovaIi jsme se ve světě, který byl jen pro nás dva... dokud nepřišli další lidé a nezačali vždy tomu druhému vyprávět, čeho všeho se ten jeden dopustil. Začal neustálý nervový stres: Co když oni mluví pravdu? Toník pervitin vyráběl a já mu (dokud mě nezmohla nemoc) vozila zboží, které k výrobě potřeboval, z těch falešných receptů. Oba jsme však kvůli pervitinu byli pod neustálým tlakem ostatních lidí, kteří námi kvůli droze chtěIi manipulovat. Později, když se mi narodil syn, který musel zůstat v kojeneckém ústavu, jsem podlehla neustálým stresům, v jakých jsme žili - denně u nás klepalo na dveře i padesát lidí, kteří chtěli drogy. Když jsme neotvírali, "otevřeli" si kolikrát sami a nestálo to za to - zničený "byt" a četná napadení, která jsme ani nemohli hlásit: vyráběli jsme drogy... byli jsme v trestním řízení... a i když to byl byt pro neplatiče v demoliční čtvrti hned vedle dolu Dukla v Havířově-Suché, ale bylo to všechno, co jsme měli...

Jako důsledek toho všeho se u mě objevila psychická nemoc - opavská klinika ale nepomohla. Staral se potom o mě jako o malé dítě Toník. Když ho zavřeli, stála jsem v matové situaci - nedokázala jsem sama žít... začala jsem reálně přemýšlet o smrti, ale zjistila jsem, že v takovém stavu umřít nechci, nechci odcházet s pocitem, že jsem zničila všechno, co jsem v životě měla...

Před tím jsem dokonce v Boha věřila, ale nikdy jsem k němu neměla důvěru. Ani žádný vztah. Jednoho dne jsem to neunesla a chtěla se o sebe starat sama. "Nikdo mi do toho mluvit nebude. A když říkám nikdo, tak nikdo." Osm let jsem takto žila.

Teď jsem chtěla, aby mi někdo pomohl. Moje rodina, moji rodiče mi o Bohu řekli, že mi nepomůže, dokud Jej o to nepožádám. Bůh bral vážně moje rozhodnutí, že mi nikdo do mého života nesmí zasáhnout... a také to tak bylo. Hodně jsem se změnila. Teď jsem chtěla pňjmout pomoc, ale bála jsem se, že to bude zase nějaká lest...

Ve středisku mi pak lidé, kteří tam pracovali, dali na vědomí, že nejsem narkomanka, že jsem člověk s problémy, které volají po neodkladném řešení. Viděla jsem na nich, že jim na tom opravdu záleží, a z toho důvodu jsem pocítila svou hodnotu před Bohem hned od začátku, ještě dřív, než jsem se setkala s Ním samotným. Přestože všechno, co jsem k sobě cítila já sama, bylo hluboké opovržení a nenávist, viděla jsem na svých terapeutech, že oni mou hodnotu znají a jednají se mnou ne podle mých představ, ale z hlediska Boha, který za mne dal svůj život. Začala jsem jim důvěřovat - mysleli to se mnou lépe než já sama. Učila jsem se žít a jednat ve svobodě a v pravdě - protože jsem viděla, že stejně žijí i lidé kolem. Začala jsem se řídit důvěrou, že to všechno bude v pořádku... Jako autoritu jsem vzala Bibli a jejího Ducha, ale teprve až jsem prožila na vlastní kůži, že je to Duch lásky k člověku, Duch Ježíše Krista, který tuto lásku dokázal... Duch Pravdy...

Díky jasnému a pevnému hodnotovému systému křestanství jsem se naučila chodit rovně, myslet svobodně a svobodně jednat. Mohu dělat, co chci, a nemusím dělat, co nechci.

Hlavně to pramení ze vztahu, který svým obsahem z mého života dokázal vytěsnit vztah s drogou tak, že na něj jednoduše nezbylo místo. Je to vztah se živým Bohem skrze Ježíše, kterého jsem poprosila, aby můj život vzal do svých rukou.

Propustil zdeptané na svobodu (L 4,18-19)

Ale od začátku. Pokusím se vystihnout podstatné momenty svého života, bez příkras a tak, jak jsem si je postupně, jak rostlo mé poznání, uvědomoval až do dnešního dne. Narodil jsem se své mamince za svobodna, a tak jsem nepoznal úplnou rodinu a nikoho, od koho bych se mohl učit být opravdovým mužem. V dospívání jsem se zajímal o filosofii, literaturu, politiku, skládal jsem písně a hrál na basovou kytaru v rockové kapele. Zhruba ve 2. ročníku SPŠ strojní jsem začal proti světu kolem sebe "protestovat". Spolu se spolužáky ze ZDŠ jsme si osvojili způsob života tzv. "hašišák". Rifle, dlouhé vlasy, lenonky, pivo, zábavy a naivní aktivity tzv. "mírového hnutí". Samozřejmě, že z toho byly problémy doma i ve škole, ale já hrdě hájil své oblečení a svoji modlu - dlouhé vlasy. Byl jsem velký filosof u piva a zapřísáhlý pacifista. Nechápal jsem, proč se lidé zabíjejí, když přece nikdo válku nechce, hledal jsem odpovědi na smysl života, podstatu lásky. A protože mi nikdo nedal uspokojivou odpověd, upadl jsem do sarkasmu a nihilismu. Bál jsem se výkonu vojenské služby, nejasné budoucnosti a propadl jsem depresivním stavům i s masochistickými sklony.

Moji přátelé přešli z pití na píchání si tenkrát populárního Alnagonu a já jsem to ihned po úspěšné maturitě zkusil taky. Během tň měsíců posledních prázdnin jsem se každodenní aplikací této látky dostal poprvé je rozpíchané tělo plné jizev a modřin posloužilo lékařům jako vzorový fotografický materiál. Upřímně jsem se z toho chtěl dostat, už i kvůli své dívce, ale asi za měsíc po propuštění jsem do toho spadl znovu. Utvořil jsem si postupně silnou psychickou i fyzickou závislost, především na Codeinu (metylmorfin). Jak šel čas, droga si vyžadovala stále více času a pozornosti, ostatní přestávalo mít význam. Jezdil jsem každodenně po práci do různých měst a obíhal lékárny, abych mohl "přežít" do dalšího dne. Někteří feťáci se takovým jako já smáli, že si hrajeme na "těžce závislý". Já však měl své zkušenosti s průjmy, nesnesitelnými bolestmi nohou, křečemi a stavy absolutní duševní prázdnoty bez své hladiny "káčka" v krvi. Pravidelně tak po roce tohoto vysilujícího maratonu s drogou jsem byl nucen se "uklidit" do psychiatrické léčebny, většinou do Horních Beřkovic. Vím, že lékaři udělali, co mohli, ale po třetí hospitalizaci jsem byl odepsán jako "chronický narkoman". Tento svět pro mne nemohl více udělat, než mne udržovat při životě až do mé předčasné smrti. Protože léčiva obsahující Codein byla postupně stahována z volného prodeje, začal jsem ho nahrazovat mnohem zákeřnější drogou - Pervitinem. O negativních dopadech při užívání této drogy bylo již mnoho napsáno a já to mohu jen potvrdit.

Bilance po pěti letech: pětkrát hospitalizován bez výsledku, ztráta společenského postavení, partnerských vztahů, nástup vězení a vědomí, že se z toho již nedostanu. A nejhorší bylo, že jsem nechápal, proč se to přihodilo právě mně. Vinu jsem samozřejmě hledal všude jinde. Obviňoval jsem rodiče, společenské zřízení, ale sebe jsem jenom litoval. V posledních týdnech mé feťácké kariéry moje tělo signalizovalo blížící se kolaps. Neměl jsem však žádnou vůli ani naději cokoliv změnit.

Jednoho dne má tehdy nevěřící maminka po dlouhém hledání pomoci volala v zoufalství k Bohu tato slova: "Ježíši Kriste, zachraň mého syna. Vždyť i já mám podíl na jeho beznadějné situaci, jak bych mohla žít, kdyby zemřel." V ten den ke mně Ježíš Kristus přišel. Přišel do mého obývacího pokoje, kde jsem činil jeden ze svých feťáckých výletů do "duchovna". Jeho příchod byl však docela něco jiného. Doprovázela ho moc nade vším, Božský majestát a velký trpělivý zájem o mne. Řekl mi v podstatě toto: "Vysvobodím Tě, když budeš věřit v Boha." "A v kterého Boha, vždyť jejich tolik," odpovědělo cosi zlého ve mně. "Bůh je jenom jeden," zněla Ježíšova odpověď. Tečka. Nic víc vysvětlovat nepotřeboval, ale vedl mě k uvědomění si, že já jsem způsobil mnoho zlého svým nejbližším. Vlastně jsem činil pokání, aniž jsem si uvědomoval, co dělám. V tomto jedinečném setkání mi Ježíš ukazoval mnoho věcí z mé budoucnosti, z kterých jsem některé těžko přijímal a nedovedl si je představit. Například, když jsem mu řekl: "Ale Bože, já mám jít do vězení," ukazoval mi, že bude amnestie a dokonce, že komunistická vláda padne. A skutečně amnestie byla (r. 1988) a na mne se vztahovala. Také můj nynější vzhled, krátké vlasy a velmi slušné oblečení, který jsem tenkrát viděl, mi nešel na rozum. Bylo to na mne příliš. Vždy, když si tyto detaily připomínám, jsem velice povzbuzen, neboť se při mé cestě za Ježíšem skutečně naplňují. Byl jsem vlastně zuboženým člověkem mezi životem a smrtí, ale Ježíš mne už tenkrát viděl jinak.

Rozhodl jsem se podrobit se tomu, s kterým jsem se tak nečekaně setkal. Asi půl roku to však ještě trvalo, než jsem v modlitbě za pomoci křestanů volal k Ježíši, aby vzal můj život do svých rukou a zbavil mě drog. Byl jsem okamžitě osvobozen ze své dlouholeté závislosti a můj život nabral zcela nový směr. Začal jsem číst Bibli, chodit do křesťanského shromáždění a podílel jsem se na různých křesťanských aktivitách. Dostával jsem odpovědi na všechny své dřívější otázky. Moje myšlení se začalo proměňovat, jak jsem poznával Boží vůli pro svůj život. Stal jsem se "novým člověkem" a Ježíš začal ukazovat stále hlouběji, co skutečně ve mně bylo. A já se nestačil a někdy nestačím divit. Začal jsem vidět svoji hlubokou pýchu, závist, sebelítost, požitkářství. Děkuji Bohu, že si se mnou dává trpělivou práci. Ježíš mi dává pravou svobodu - ne dělat si co chci, ale rozhodnout se pro to, co je dobré a má skutečnou hodnotu. Dříve jsem se nechal vláčet životem svými pocity a představami. Je úžasné, že jsem mohl zahodit všechnu minulost díky Ježíšově oběti na kříži. Daroval mi především novou pňrozenost - přirozenost bojovníka. Dříve jsem byl slaboch, troska, která řešila problémy útěkem z reality.

Dnes mám od Boha krásnou ženu Šárku a sedmiletého syna Jakuba. Učím se být manželem i otcem. V současné době sloužím Bohu především ve chválách, učím se systematicky znát Bibli a vyhlížím Boží navštívení svého města a celé země. Různých překážek, problémů a pokušení je mnoho, ale já už konečně vím, kdo jsem a kam jdu. Poznal jsem "nejsilnější drogu na světě" - Ježíše Krista. Být v pňtomnosti Ducha svatého je větší a krásnější zážitek, než píchnutí si sebelepšího Pervitinu. Mohu se svobodně rozhodnout být stále v Jeho přítomnosti. A já chci...

- RADOVAN STRELKA, Nový život Ústí nad Labem

ČTYŘI STUPNĚ do nenávratna

Sáhnout po drogách je nejlepší cesta do otroctví někam, kam nikdo z nás nechce. Nikdo z nás si přece neplánuje stát se otrokem. Je ještě spousta dalších věcí, které si mohou s člověkem dělat, co chtějí, ale to člověk má podle Bible nad těmito věcmi vládnout... 1 M 4,7: "Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve tvých dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout." ,

1. Droga, ať je jakákoliv, včetně alkoholu, je prostředkem ke zničení člověka, funguje jako past a působí podle přesně stanoveného systému: nejdříve člověka dobýt, získat jeho důvěru a dojem, že je to člověk, kdo v tomto vztahu vládne. Je to však pouhý dojem, který slouží účelu. Pouhá první fáze, reklamní kampaň, kdy se člověk naučí droze důvěřovat a spoléhat se na pozitivní prožitky, které mu přináší.
2. V další fázi je důvěřivý člověk svou drogou izolován od ostatních. Droga žárlí. Pomalu nahlodává a ničí každý vztah s dalším člověkem. Musí člověka mít sama pro sebe. Pro svůj účel. Ve třetí fázi droga přistoupí ke generálnímu útoku a zničí v člověku všechno, co je v něm lidského, krásně jednu vlastnost po druhé svým působením jednoduše vyžere a zabije.
3. Při stoupající dávce začíná stoupat finanční náročnost. Většinou je člověk donucen krást, podvádět a lámat zákon, ať už právní (a je tu policie... kde se vzali tu se vzali, dva tajní k nám naklusali... copak asi budou chtít?) nebo ten druhý, svůj vnitřní... Lidský duch, to nejcennější, co v člověku je, se nachází v úplně dezolátním stavu. Často je okupován strachem - což se projeví paranoiou a schizofrenií. Pocitová bolest je tak vysoká a tak palčivá, že v tomto stádiu narkoman vážně přemýšlí o sebevraždě. Tělo je zničeno, základní funkce organismu začínají vypovídat svou službu...
4. Čtvrtá fáze je fází poslední - ani droga už úlevu nemůže přinést. Použitím se přece · jen člověk dostane do relativně funkčního stavu. Je však neustále zmítán pocitovou bolestí. Výčitky svědomí ze situací, kdy byl donucen jednat úbližným způsobem. Strach se stále stupňuje: člověk ví, že mu nezůstalo nic jiného než další kompromisy a zničení a smrt. Nemá kolem sebe žádné lidi, protože se bojí. Jako zvíře v kleci kousne každého, kdo se přiblíží na dosah. Je to konečná stanice. Tento vlak dál nepojede... To všechno jsem si dokázala uvědomit teprve v průběhu třetí hospitalizace v psychiatrické léčebně.

- JUDITA BIELESZOVÁ

Názory, ohlasy

Chci touto cestou poděkovat Petrovi Hamplovi za zasvěcené a principiální články o drogové problematice. V ohlasech byl sice zpochybňován jeho přístup a jeho závěry, ale jsem vděčný za to, že Petr Hampl přináší věcné a doložené argumenty, které dle mého názoru nebyly ani zpochybněny, ani vyvráceny.

Chci ale navrhnout zásadně odlišný pohled na celou věc. Polemika jako by se soustředila na otázku, co je lepší: represe, nebo prevence? Uvědomuji si, že mohu být vzápětí obviněn ze zákonictví, ale položím otázku jinak, totiž takto: Co je správné v Božích očích? Je braní a distribuování drog hříchem, nebo není? Pokud ano, co je úkolem státní moci? Dle Římanům 13 je úkolem státní moci, aby odměňovala dobré a trestala zlé. To je dle mého názoru pro křesťana zásadní. Státní moc nemá od Boha mandát, aby zvážila, zda se jí ještě "vyplatí" hříšníky trestat, nebo zda to už má vzdát. Rovněž není jejím úkolem snažit se o to, aby se hříšníkům hřešilo s větším či menším komfortem.

Ano, souhlasím s tím, že hříšník je i obětí satanovou, kterou přišel Pán Ježíš Kristus osvobodit. Měli bychom si ale ujasnit, o čem diskutujeme, jaké je naše poslání a jaká jsou naše východiska. Z tohoto hlediska skutečně v Božích očích nejlépe obstojí východoasijské vlády: rozpoznaly šíření i užívání drog jako zločin a nerezignovaly na trestání zla. Odměnou je jí Boží požehnání v této věci: je tam málo drogově závislých.

Západní, humanistická civilizace, která ztratila smysl pro absolutní hodnoty a udělala středem nikoli Boha a tedy absolutno a tedy spravedlnost, nýbrž padlého člověka, hledí především na to, jak zmímit následky hříšníkova hříchu pro něj samého. Nejde tedy o to, co je správné z absolutního hlediska, ale jak nejlépe "pomůžeme" padlému člověku. Jakmile jsme ale jednou opustili sám koncept hříchu a viny, jakmile hledíme na drogově závislého nikoli jako na přestupníka, ale jako na nemocného, jako na oběť, ve skutečnosti právě jemu samému podrážíme nohy, protože mu zamlčujeme základ, na kterém jedině může najít nějaké řešení.

Předpokládám, že mnozí popuzení sourozenci zvolají: ten Dan Drápal asi neví nic o Boží milosti!?! Vždyf Ježíš nás přece učí nesoudit a vede nás k tomu, abychom milovali hříšníky?!

Láska na úkor pravdy ale láskou není. Milost má smysl jen v kontextu spravedlnosti, jen v souřadnicích vymezených takovými pojmy, jako je hřích, vina a trest. Analogicky prezidentská amnestie má smysl jen v kontextu platných zákonů. Ano, milost je silnější než zákon. Ve skutečnosti však kde není zákon, kde není spravedlnost, tam slovo milost rovněž pozbývá smyslu.

Proto trvám na tom, aby stát plnil svou Bohem danou funkci. I svou funkci represivní. A není klíčové, jestli bude muset zavřít lidí dvacet nebo dvacet tisíc. To opravdu není ta hlavní otázka. Hlavní je rozpoznat, co je správné a spravedlivé. Jelikož náš stát na tento postoj rezignoval - a je to ze svobodné, demokratické volby českého národa - je tato společnost odsouzena k rozpadu. Hřích je totiž velice drahý. Zločinu postupně přibude tolik, že nebude dost peněz ani na policisty, ani na kriminalisty, ani na soudy, ani na psychiatry, ani na prevenci drog, ani na centra pro léčbu závislých.

Nepřijde-li ovšem probuzení. To jediné může český národ zachránit.

Ano, Ježíš miluje každého narkomana. Zemřel za každého z nich na kříži. Vím i o tom, že v Božích očích je pomluva stejně smrtelný hřích jako drogová závislost. Nemluvím jako někdo, kdo by té Boží milosti potřeboval méně než nějaký narkoman. A chci ke každému konkrétnímu z nich přistupovat s láskou a porozuměním. Chci, aby mezi námi křesťany nalezl milost. Chci, abychom narkomanům nezištně a obětavě pomáhali. Chci jim ale také říkat pravdu, protože jedině pravda vysvobodí.

A chci, aby stát co nejdůsledněji plnil svou Bohem danou funkci. Paradoxně jsem přesvědčen, že pak budou mít nakromani i větší šanci setkat se s milostí a pochopit, co to je, v čem spočívá a jak je veliká.

- DAN DRÁPAL

Patřím k těm, kteří s postojem autora souhlasí. Četl jsem také názory na článek (ŽV 97/9 s.18), které mě trošku překvapily, přesto chci říct, že mám sestřičku i brášky, kteří je napsali, rád. Patřím mezi ty, kteří své dospívání prožili v 80. letech, a rád jsem holdoval alkoholu i cigaretám do té doby, než mě přemohla Kristova láska. A protože drogy nebyly tak lehce dostupné, nemohl jsem po nich sáhnout, i když jsem o tom často přemýšlel. Nedělám si iluze, že zpřísnění drogového zákona vyřeší podstatu problému, proč lidé berou drogy, ale věřím, že minimálně zmenší možnost si drogu obstarat a pozastaví rychlý nárůst drogově závislých. Na závěr se chci i já zeptat - vyřeší v uvozovkách tvrdý Boží zákon NESESMILNÍŠ problém, proč lidé smilní? Přesto ho Pán nezruší ani pod tíhou našich nefarizejských názorů typu: vždyť tělo je slabé. Věřím, že nikdo nebude s Pánem diskutovat o hříchu. Proto milujme hříšníky a mějme v nenávisti hřích. Modlím se za dobrý zákon dle Boží vůle.

- KAMIL SLIVKA, Cesarea Opava

Ohlasy na článek bratra Hampla (Drogová politika ŽV 97/9) neberou ohled na to, že jsme občany dvojího království.

1. Jsme občany v občanské společnosti. Vlády jsou v Boží službě (Ř 13). Jsou povinny zajistit pokoj, trestat viníky, ochránit své občany před každým zlem fyzickým, psychickým i morálním. Taková je Boží vůle. Vláda musí zasahovat třeba i represívně, "neboť nenese meč nadarmo".
2. Jsme občany Božího království. Máme být "pohnuti soucitem (Lk 10,33)", dostali jsme nové srdce, nový život, máme radostnou zvěst, která je mocí pro každého, kdo ji přijme. Opravdové křestanské společenství má proto velký význam i pro nevěřící spoluobčany. My místo něho často žádáme po vládě, aby byla milosrdná, a tím nespravedlivá vůči jiným.

-VÁCLAV POSPÍŠIL, Semily

Článek je prezentován jako objektivní s podtextem: "Křesťane, tak to prostě je, jestli máš jiný názor, přehodnoť to." Autor v zásadě zastává tvrdý přístup, přičemž existuje také tolerantní přístup, který rozhodně neobsahuje - z biblického hlediska - kompromis se světem, toleranci k hříchu, podporu Zlého atd. Problematika je daleko složitější, co se týče komplexnosti, což vědí hlavně lidé, kteří s narkomany sami pracují. Nesouhlasím s výsledkem článku - účinná ochrana obyvatel proti drogám je zavřít feťáky do kriminálu. To příliš zavání duchem minulých totalitních let, kdy sociální inženýrství soudruhů mělo zelenou. V článku je vůbec dost polopravd a demagogicky účelových tvrzení. A jestliže autor např. neuznává výměnu starých injekčních stříkaček za nové, tady opravdu žádné lidské argumenty nepomohou.

Protože není místo na vysvětlování, alespoň pár bodů telegraficky. Se slovem liberální je třeba zacházet velmi opatrně: v různém politickohistorickém kontextu má třeba i opačné významy, zvláště v evangelikálních kruzích je to pojem značně hanlivý - liberální teologie, křesťane, utíkej. Zdá se mi, že autor s ním žongluje až nebezpečně často a používá ho jako lacinou nálepku.

Dávat za příklad Ameriku je troufalost, na její válce proti drogám nevidím nic realistického. Zaplatila za to obrovskou cenu: počet narkomanů sice dramaticky neroste, ale nesmyslná represe přinesla spoustu dalších problémů, s kterými si nedokáže poradit. Např. sedmkrát větší počet vězňů ve srovnání s evropským průměrem je přímo hrůzný.

Pravděpodobná negativa právě schválené novely trestního a přestupkového zákona už přinesl seriózní (!) tisk. I když to jsou podle Hampla názory jen obluzených expertů, je na nich hodně pravdy. Alibismus, nerozhodnost, necitlivost a nejednotnost v práci policie a soudů jsou pověstné, a než se sjednotí legislativa a napraví přehmaty . . . Nejhorší na tom je, že si vyrábíme kriminalitu, kterou už tak máme jako jednu z nejvyšších na světě. Mladiství se úplně zbytečně dostanou do kontaktu s policejními, soudními a vězeňskými orgány za věc, již lze řešit i jinak.